Něco málo o mně

Narodil jsem se v druhé polovině minulého století a zvolil jsem si povolání hydrogeologa. Byla to šťastná volba, protože se mi hned od počátku mé kariéry splnil sen cestovat. Mé povolání mě zavedlo mezi horské kmeny Raglaj a Čampa ve Vietnamu, do tropické amazonské džungle soutoku řeky Paraná a Iguasu, na tádžicko-afghánském pomezí, do Údolí smrti v Kalifornii, do oblasti atomového polygonu v kazachstánském Semipatinsku, působil jsem jak v Izraeli, tak i na palestinském území a navštívil jsem i popraviště v saudskoarabské Rijádu. Ale teprve pobyt na příslovečném sudu se střelným prachem mezi Jižní Osetií, Adžárii a Abcházií, na trase strategického ropovodu Baku – Tbilisi – Ceyhan, mě přivedl na myšlenku začít psát romány. Ta oblast mě fascinovala. S trochou patetického nádechu lze říct, že jsem se ocitl v prostředí, kde se tvořily dějiny dvacátého prvního století. A přitom o změnách, kterých jsem byl svědkem, jsme tehdy neměli příliš tušení. 

První verze knihy proto byla tak nabitá fakty, že mi ji redakce vrátila se zdůvodněním, že tohle se zcela vymyká jakémukoliv žánru – na dobrodružný román je tam příliš mnoho informací, dat a čísel a milovníka literatury faktu bude obtěžovat dobrodružný příběh hlavních postav. Začal jsem škrtat a přepisovat. Jednoho dne jsem si ale uvědomil, že už nepíšu smyšlený kriminální román, protože jsem se stal součástí děje. Většina románových postav žila, nebo lépe řečeno tehdy žila, protože dnes je mrtvá. Redakce byla spokojena, dostala tentokrát na stůl thriller, jenže ten měl s realitou více společného, než jsem si původně myslel. Tehdy jsem začal mít obavu z jedné z mála postav, která se do románu dostala jen díky mé fantazii, Mustafi al Wahaibi, kdesi v Rijádu.

Tak se ze mě stal Robert Hofman. Mimo jiné mi tento pseudonym připadal prodejnější, nedovedl jsem si představit, že by si někdo mohl koupit knihu autora tak divného jména jako je Hrkal. Teprve úspěch s posledního titulu "O lidech a vodě" mně přesvědčil, že i Hrkala si lidé koupí a odhodil jsem proto pseudonym.

Témata knih, která volím, spadají do kategorie provokativních, kontroverzních, se kterými ne každý musí souhlasit. Stále se snažím balancovat na hraně dvou žánrů – literatury faktu a dobrodružného románu. Není to zase tak těžké, vždyť lidské osudy někdy překonávají i autorovu fantazii. Témat kolem sebe vidím stále dost, inspiraci stále nacházím na svých cestách. Píšu pro čtenáře, pro kterého dobrodružný román nebude jen zábavou, ale i poučením a důvodem pro zamyšlení.